O důvěře v tělo, disciplíně a menopauze

Dnes 25. 6. 2026 v 7:00 skončil můj experiment.

Experiment, který začal před 15 lety na operačním sále, když mi MUDr. Veight zachraňoval zrak. 

Dodnes si pamatuji ten strach i následnou euforii ze života, že tu mohu být.

Vždy jsem hledala hlubší souvislosti mezi tím, co se děje v těle, a tím, co se děje v našem životě.Věděla jsem, že ten úraz není náhoda.

Týden jsem ležela v jedné poloze a dala si slib, že začnu více vidět sebe.

Experiment s důvěrou. 

Dnes ráno krevní testy. Výsledky z gynekologie. Ano, trochu jsem se bála, ale dala jsem důvěru svému tělu, jeho inteligenci a moudrosti.Odpoledne přišly výsledky krevních testů. Naprosto mě odstřelily. 

Ne proto, že jsou výborné. Protože jsou potvrzením mé dlouholeté cesty, mého rozhodnutí. 15 let, den za dnem.

Rozhodla jsem se v perimenopauze jít jinou cestou. 

Před 15 lety se o menopauze téměř nemluvilo. 

• Nebyly sociální sítě plné rad. 

• Nebyly desítky influencerů. 

• Nebyly skupiny plné strašení. 

Rozhodla jsem se: Nebudu se programovat strachem, vyhledávat informace.

Naše tělo je největší dar, který máme, je to nejnadupanější software na této planetě. Neznamenalo to ignorovat ho, naopak začala jsem mu naslouchat – tedy učila jsem se to. 

Všichni si mysleli, že jsem blázen.

Poslouchala jsem výsměch a stále dokola: 

• Měla by ses pořádně najíst a občas se přejíst.

• Když se občas opiješ, tak ti to prospěje, trochu alkoholu ti neuškodí. 

• Proč pořád cvičíš? 

• Řešíš jídlo – měla bys jíst normálně. 

Málokdo vidí cenu disciplíny v den, kdy ji platíš. Její hodnotu poznáš, když sklízíš její plody. Disciplína je nejvyšší forma sebelásky. Protože ji investuješ, když se nikdo nedívá a neplácá tě po ramenou. Vzniká v tichosti jako spojenectví tebe a tvého těla. Čím déle žiju se svým tělem, tím více si uvědomuji jeho moudrost a službu, kterou mi dělá. 

• Srdce bije jen pro mě.

• Plíce dýchají.

• Buňky se obnovují. 

• Hormony komunikují.

• Miliony procesů probíhají v naprosté dokonalosti.

A většinu z nich si vůbec neuvědomujeme. Považujeme je za samozřejmost, ale tělo je nejvzácnější dar. Není samozřejmostí. Péče o něj a moje podpora za to, co pro mě dělá, je pouze moje zodpovědnost. 

Menopauza není začátek konce nebo nějaké trestající období. Velmi to souvisí s našimi energetickými centry a moudrostí života, ale do tohoto tématu zde nechci zabíhat.

Menopauza je brána. 

A v tom, jak jí projdeme, se často odráží to, v jakém stavu jsme své tělo k té bráně přivedly. 

Ne jako soud.

Ne jako vina. 

Ale jako důsledek každodenních rozhodnutí.

Co tím chci říct? 

• Jídlo má smysl.

• Pohyb má smysl.

• Silový trénink má smysl. 

• Spánek má smysl.

• Dech má smysl.

• Práce s myslí má smysl.

Ne proto, že zaručí dokonalé zdraví, ale protože dávají tělu šanci fungovat co nejlépe. Když přišly výsledky, sedím tu a říkám si: OK, chvíle pravdy.

Lepší, než jsem čekala.

Uvnitř mě ohňostroj vděčnosti. Absolutní respekt k jeho moudrosti.

Vděčná svému tělu. Za to, že mi po všechny ty roky odpovídalo na péči péčí. Na respekt respektem. Na důvěru důvěrou. 

Je mi 56 let.

A víc než kdy jindy vím, že moje tělo nikdy nebylo můj nepřítel. Bylo celý život mým spojencem. Je to jediná opora, když přijdou časy, které jsou náročné; když máš disciplínu, tělo tě podrží. V době mého experimentu se mi během 14 dnů rozpadlo vše, čemu jsem věřila. Stála jsem v troskách, sama na vyprahlé poušti… To, co mě podrželo, byla disciplína a tělo, protože nervový systém se zhroutil.